Román Šimonovo mlčení (2012) je vyprávěním spisovatele, který byl všude a nepatří nikam. Na jeho cestě po Izraeli s ním v retrospektivách prožijeme tristní zkušenosti dítěte v tamní škole, vtipné historky nás zavedou na vídeňskou univerzitu v osmdesátých letech 20. století a vzpomínky pamětníků do šedesátých let v Sovětském svazu. Vypravěč sleduje všední život ruských Židů v Izraeli, konfrontaci s arabským světem, dusnou atmosféru země a její nejasnou perspektivu. Souběžně se jeho kritický pohled vrací k dnešní společnosti v Rakousku, jejímž zdánlivým klidem probublává nepřátelství vůči cizincům či resentimenty nacistické minulosti. A proč Šimonovo mlčení? Vypravěč před čtenářem postupně rozkrývá osudy svého otce a jeho přítele Šimona, kteří spolu v Leningradě bojovali za práva ruských Židů. Jejich osudy se však v emigraci rozešly, proti Šimonově úspěšné osobní i profesní kariéře stojí drásající marnost a nenaplněnost otcova života. A také selhání, po němž následovalo letité mlčení. Prolomí ho až synovo vyprávění. Podobně jako v novele Vyhoštění (1995, česky 2007) se autor vyjadřuje s lehkostí rozeného vypravěče, jemuž nechybí smysl pro humor ani jasnozřivý pohled a hloubavost.   Vladimír Vertlib patří k nepřehlédnutelným prozaikům střední generace na rakouské literární scéně. Narozen roku 1966 v Leningradě v rodině židovského aktivisty, emigroval s rodiči v útlém dětství do Izraele, silně ho poznamenala otcova vykořeněnost a hledání „ideální společnosti“, kterou však nenašel ani v Německu, USA, Itálii či na konečné v Rakousku.