Poslední sbírka krátkých povídek uruguayského autora. Vyrozumíme brzy, že hranicí mezi budoucností a minulostí je tu smrt, ač pohledy do budoucna to nejsou černé, ale ani úplně smířené a jen nenápadně rekapitulující. Kdo si ostatně může dovolit o smrti mluvit? Je k tomu věk kvalifikací? Smrt tu má podstatné slovo, ale přece spíše než budoucnost sledujeme to, co se děje teď a tady. Neboť dokud se budoucnost naší minulosti nestane skutečností, nevíme o ní nic.

Svým civilním stylem a přívětivým vypravěčstvím byl Benedetti celý život svůj, byť nikdy tak existenciální jako tentokrát. Přesto se od všudypřítomnosti smrti v úvodních textech vrací závěrem i ke svým směšným či snad melancholickým láskám, uskutečněným i jen touženým.

Mario Benedetti (1920–2009) byl velkou postavou světové literatury, novinářem, básníkem, romanopiscem a povídkářem. Překlady u nás vyšly už v šedesátých letech: romány Chvíle oddechu a Díky za oheň, v novem století pak prózy Čtení z kávy, Psaní do schránky času, Montevidejci, Jaro s rozbitou tváří a Lešení.